Nový program pro školy: Sport ve službách národa

Kultivace národního těla

Již od konce 18. století se moderní stereotyp maskulinity zakládá na důležitosti a kráse těla, na přirozenosti mužského těla. Společnost se začala více orientovat vizuálně – to bylo patrno např. na národních symbolech, ale tento trend se odráží i ve vědě a za pomocí vědců, fyziognomie, antropologie, nových medicínských oborů – hygiena, eugenika a dalších disciplín, jakými byli např. teologie či umělecké disciplíny. Muž potažmo mužské tělo je klasifikováno dle daných standardů krásy, nové symboly spoluutváří nového muže.

Již v dobách osvícenství byla objevována a zkoumána příroda, vzájemný vztah mezi mužem, ženou a přírodou. Harmonie těla, ducha a krásy. Skrz vnější zjev byly objevovány vnitřní charakteristiky člověka. V této době byl patrný návrat k řeckému ideálu krásy – řecké sochy atletů (patrno například v architektuře); rovnováha, fyzická proporčnost, sebeovládání harmonie. Tento ideál byl kultivován právě pomocí zmiňovaných vědních disciplín: fyziognomie, antropologie, medicína, rozvoj psychologie. Medicína hovoří o tom, že nemoc má dopad i na lidský charakter.

Od 19. století začali nacionalisté hojně využívat symbol mužství. Maskulinní ideál měl na jedné straně chránit existující řád před hrozbou modernity, na straně druhé představoval atribut užívaný těmi, kdo volali po změně. Maskulinita se stala fenoménem analyzovatelným nejen v rámci nacionalismu, ale i socialismu, komunismu a normativní společnosti vůbec. Začala představovat stereotyp, jehož pomocí byla vyobrazována standardizovaná a neměnná podoba jiného, jeho těla a ducha.

Na muže a ženu začalo být nahlíženo nikoliv jako na jednotlivce, ale jako na ideální typy. Byli jim (muži/ženě) přiřknuty takové atributy, které byly přiřčeny skupině, do které bylo řečeno, že patří.

Ideální stereotyp muže byl vykreslován pomocí obrazu negativního stereotypu. Ten byl obvykle tvořen marginalizovanou skupinou, tedy skupinou, která byla v dané společnosti nahlížena jako nežádoucí. Marginalizovanými skupinami byli cikáni, tuláci, žebráci, Židé, černoši, kriminálníci, nemužní muži a neženské ženy, „outsideři“ a ti, kdo byli odmítnuti sociálními normami.

Poté, co byl standard stanoven, tedy de facto již na konci 18. století, začaly být zkoumány možnosti, jak jej dosáhnout. Zásadní roli v tom sehrály sportovní, především pak gymnastické spolky a organizace. Dbalo se především na individuální sporty. Týmové sporty přinášely soutěž, ale v určitém ohledu však dbalo na solidaritu, kterou patriotismus vyžadoval. Gymnastické organizace vytvářely a kultivovaly kolektivy, ale i jasně rozpoznatelné a gymnastika se postupně stala i součástí vojenských cvičení.

Ve společnosti se těšily oblibě i válečnické hry, které měly sloužit k relaxaci těla i ducha – militarizace maskulinity: výcvik, vůle, kuráž, morálka. Koncept přijala německá gymnázia, dbalo se na sílu, silnou vůli a kuráž studentů. Nacionalisté se postupně stali nositeli agresivní maskulinity.

Jak již bylo řečeno, v moderní společnosti představovali skupinu marginalizovaných všichni neusazení, cikáni, tuláci, židé, kriminálníci, blázni, sexuální devianti a jiní. Ti stáli na okraji společnosti v podstatě od nepaměti. Nyní se však jejich vyloučení ze systematizované moderní společnosti, která se stávala strukturovanější a jasněji definovanou, opíralo o moderní vědu.

Jejich vyloučení bylo ukotvováno stejným principem, s jakým byl vytvářen maskulinní stereotyp. Outsider symbolizoval morální i fyzický úpadek, jeho vykořeněná existence ostře kontrastovala usazenému buržoaznímu životu. Tak byl například znovu oprášen stereotyp bludného, věčného žida.

 

Stejně jako byl jasně udán ideál krásy a společnosti byly představeny její symboly, byly dány i ideály a symboly ošklivosti. Ty provázela vnitřní nerovnováha, ošklivost byla charakterizována tělesnými i morálními nedostatky.

Oběma konstruktům hojně napomáhala medicína – objevuje se nová nemoc představující typický projev tělesné a duševní nerovnováhy – neuróza. Nebylo náhodou, že 19. stol. bylo stoletím vývoje psychologie. Právě zdraví a nemoc odlišovalo insidery od outsiderů. K těmto účelům byla využívána např. hygiena – outsideři, ti, kdo byli vyloučeni ze společnosti, byli vnímáni jako špinaví, a proto nemocní.

Židé, cikáni, tuláci a jiní vyděděnci byli vyobrazováni jako méněcenní, byli vyobrazováni jako společenská hrozba. Nebyli hodni stát se integrální součástí moderní společnosti.

A tak např. v Německu a Rakousku byli židé vyloučeni z možnosti bojovat v duelu, protože nemohou rozumět tomu, co je to německá čest.

Méněcennost outsiderů byla často dokládána jejich fyzickými nedostatky, které kontrastovaly s maskulinním ideálem, jak jej představila moderní společnost. Právě v této době se objevují typické stereotypy o velkých nosech židů, plochých chodidlech, nezdravé barvě… Stejně tak jsou židé a další outsideři nejčastěji vyobrazováni jako starší či rovnou starci, zatímco moderní společnost akcentovala kult mládí. Outsiderům byly často přiřazovány atributy zženštilosti či homosexuality. Tak například židé a homosexuálové nebyli považováni za „pouhé“ protiklady moderní společnosti, byli dáváni jako odstrašující příklad – jednak proto, že na jejich příkladu byl utvořen onen negativní stereotyp, ale rovněž proto, že byli asimilovaní. Mohli žít v normální zdravé společnosti.

Moderní společnost potřebovala prototyp, jehož pomocí definovala samu sebe. Outsideři byli považováni za neschopné zformovat svou vlastní komunitu a usazenou společnost. Utváření společností, národa a států byl maskulinní úkol, outsideři nebyli schopni zhostit se takového úkolu.

Jednou z možností, jak se integrovat do většinové společnosti bylo skrz přijetí vlastního stereotypu, jak jej vytvořila většinová společnost. Snaha vymanit se z jeho stínu a touha hrát pozitivní roli ve vývoji moderní společnosti. Velmi dobře lze tento fenomén zkoumat na příkladu židovské komunity.

Židé měli stále více důvodů přivlastňovat si maskulinní ideál většinové společnosti. Jakožto menšina byli relativně nedávno emancipováni, a tak mohli snadno usilovat o adopci tohoto ideálu, který pro ně představoval symbol asimilace a popření minulosti.

 

 

Ve druhé polovině 19. století dochází k dramatickým událostem. Hospodářský krize, dělnické nepokoje, sílí socialistické hnutí, vyvíjejí se nové technologie, rostou obavy z úbytku obyvatel, objevují se nové zdravotní hrozby jako syfilis, tuberkulóza, nově je diagnostikována hysterie. Pod psychologií se objevuje nové odvětví – sexuologie. Nově se hovoří o tzv. degeneraci (termín rozšířil židovský lékař Max Nordau). Na přelomu století se mění se i postoj k zženštilosti. Není již symbolem homosexuálů, židů a jiných outsiderů. Nově může být diagnostikována i heterosexuálům – neuróza, neurotičnost, hysterie, degenerace, impotence tyto nemoci byly často vzájemně propojovány. “Noví nepřátelé” společnosti vyvolávají novou potřebu bránit maskulinitu.

 

Maskulinní stereotyp začal být užíván i jako zbraň proti normativní maskulinitě. Společnost začala hledat nové ideály krásy, což se odráží v tzv. dekadentní kultuře – společenským tématem se stává homosexualita. (To je patrné např. i v literatuře – např. Robert Musil, Zmatky chovance Törlesse a jiná díla.)

Tyto námitky proti normativní maskulinitě jsou patrny například v německých mládežnických hnutích – vznikají patriotická hnutí s orientací na přírodu, s minimálním vedením dospělých (Wandervogel).

V rámci mládežnických hnutí začal hrát určitou roli i nudismus – takové spolky vznikají například v Německu, jejich cílem je utužování ducha a tělesné kultury.

V určitém ohledu přispěla tato mládežnická a nudistická hnutí k pocitu, že morálka se pod tlakem modernity rozpouští. Morálka, která doposud sehrávala zásadní roli v utváření moderní maskulinity. V důsledku takových obav došlo nakonec např. k perzekuci homosexuality.

 

 

Velká válka a nárůst socialistických hnutí

Krize maskulinity na přelomu století nezměnila, nýbrž upevnila ideál normativního mužství. Velká válka se stala maskulinní událostí, ale současně přinesla i daleko větší nezávislost žen.

Socialisté se během první světové války pokusili stanovit a ukotvit mírumilovnější stereotyp maskulinity, který se opíral o vzájemnou sounáležitost, solidaritu, spíše než o boj. I tak ale síla představovala zásadní prvek normativního stereotypu. Společnost akcentovala válečnické ideály jako odvahu, obětování se a přátelství.

 

Díky první světové válce a rozpadu Rakouska-Uherska došlo k vzestupu nacionalistických hnutí. Jejich doposud spíše pasivní agresivita díky válce značně posílila. Muž začal být vykreslován jako válečník bojující za národnostní zájmy státu. První světová válka tak dokonale propojila maskulinitu a nacionalismus. Válka samotná se v rétorice nacionalistů stála válkou proti degeneraci národa.

Právě proti maskulinnímu ideálu válečného hrdiny byl postaven „nový typ“ jehož maskulinita se zakládá na solidaritě, odmítnutí nacionalismu jako ideálu sloužícímu k očištění moderního člověka. Tento nový maskulinní ideál se mohl stát realitou pouze tehdy, když maskulinita přestane být ukotvena v buržoazní společnosti. To mělo umožnit právě socialistické zřízení.

Socialistické hnutí usilovalo o přeměnu maskulinního stereotypu muže a ženy v „nové lidi“ na základě racionality vysvětlující svět a jeho uspořádání. Právě tímto způsobem mělo být dosaženo změny. Na rozdíl od budování normativní maskulinity prostřednictvím gymnastických a válečných spolků, socialisté usilovali o dosažení změny edukativní činností.

Stejně tak socialisté zdůrazňovali rovnost obou pohlaví, neboť i ženy měly specifickou roli v procesu utváření nového člověka.

Posléze se objevují i socialistická sportovní hnutí, která měla obdobnou roli jako buržoazní gymnastická hnutí – tedy utužovat tělo i ducha.

 

Z pohledu „standardního“ evropského nacionalisty měla být národní společnost utvářena mužnými jedinci – pevnými, tvrdými (tvrdě pracujícími či válčícími), racionálními, aktivními, ale také loajálními. Stejný, či velmi podobný ideál působil mezi německými, anglickými, americkými a ovšem i českými nacionalisty. Tento model fungoval do značné míry nezávisle na konkrétních ideových systémech a spojoval evropskou („západní“) buržoazní společnost, její představy o estetice a požadavky na dynamiku a řád.

 

 

Tři krátké příklady:

 

Wandervogel

Hnutí samotné vzniklo na konci 19. století v Německu a reprezentovalo generační vzpouru mládeže proti měšťáckému způsobu života rodičů. Hnutí se vyvinulo ze studentských dopisovatelských spolků a záhy se stalo jedním z největších německých hnutí vůbec – jeho cílem bylo vyvést mládež z tělocvičen, hospod a studoven do přírody.

Hnutí Wandervogel je však neodmyslitelně spjato i s českým prostředím. Ještě v dobách Rakouska-Uherska vyjadřovali Němci svou nespokojenost nad čechizací území. Od 80. let 19. století tak vznikaly Schutzvereiny jako protějšky českých spolků (Matice česká), a i když dosahovaly úspěchů v oblasti německého školství, v očích německé mládeže přinášely jejich aktivity spíše selhání. Česko-německé národnostní boje mladé Němce aktivizovaly a ti přebírali bojovné národní sebevědomí a začali se distancovat od letargie svých rodičů. Začaly vznikat turnerské spolky plné myšlenek “otce Jahna”. Turnerská hnutí vznikla pod patronátem Friedricha Ludwiga Jahna (1778-1852), která v roce 1816 vypracoval tzv. Die deutsche Turnkunst (Německé tělocvičné umění) – základní myšlenkou Jahnových turnerů bylo sjednotit obyvatele jednotlivých německých států a posílit mezi Němci národní uvědomění. Hnutí se stalo zastřešující organizací německých tělovýchovných spolků i na území Čech, Moravy a Slezska.

Jedním z nově vzniklých spolků byla abstinentní společnost Freiland, který vznikl na pražské německé univerzitě. Jeden z předních členů hnutí, Hans Moutschka, byl v kontaktu s mnichovskými Wandervogely, kteří jej přesvědčili, že právě Wandervogel je v boji proti alkoholu nejlepší. A tak se Moutschka rozhodl rozšířit myšlenky hnutí i v česko-německém a rakouském prostředí. 17. dubna 1911 se konal první výlet pražských Wandervogelů do Prokopského údolí.

Účelem hnutí bylo vzdělávat rakouskou mládež skrz cestování, pěstovat v ní zájem o přírodu a vše živé, naučit se poznávat a milovat svou vlast a národ. Mládež tak měla posilovat tělo, ducha a svou vůli.

Na začátku 20. století se rozvíjí skautské hnutí na základě myšlenek Ernesta Thompsona Setona a Roberta Baden-Powella. V počátcích šlo skautingu o poslušnost a loajalitu vůči systému, v předválečné době pak o předvojenskou přípravu s cílem vštípit mládeži ideje poslušného občana, který je ochoten položit svůj život za svůj stát. I těmito myšlenkami s hnutí Wandervogel inspirovalo – studium přírody, tělovýchova a pořádání válečných her mělo přinést mládeži pocit dobrodružství. Při výročních setkáních byly organizovány tzv. harmonické boje: to obnášelo orientaci dle mapy a kompasu, pohyb v terénu, vysílání a přijímání signálů, atd. Ve srovnání s původními skautskými myšlenkami bylo hnutí Wandervogel nejpodobnější našemu trampské hnutí.

 

Velkým otřesem pro jeho členy byla první světová válka, a to i přes to, že od ní její členové očekávali řešení společenské krize a národnostních třenic. Válka pro ně představovala věc cti.

Válečná léta rovněž významnou měrou přispěla k růstu dívčích skupin. Nabíledni byla i otázka, zda rozvíjet přirozené vztahy mezi dívkami a chlapci, nebo obě skupiny striktně oddělovat. Během války však hnutí ztratilo většinu svých vůdčích osobností a bylo konfrontováno se socialistickými a nacionalistickými myšlenkami.

V poválečné době změnilo hnutí svůj ráz. Francouzská repatriační politika vedoucí k oslabení Německa vedla k radikalizaci mládeže, s cílem sjednotit německou mládež a vychovat novou generaci jako základ silné německé říše. Do popředí se dostaly i otázky čistého rasového původu členů a vůdcovství.

Na našem území bylo hnutí Wandervogel populární zejména po první světové válce v oblasti Sudet. I když byly jednotlivé kluby napojeny na centra v Německu, mezi členy nerezonovaly ideje výchovy nového člověka tak silně. Nicméně se mezi zdejší členskou základnou silně odrážel pocit křivdy z nerovnoprávného národnostního postavení v nové československé republice.

Ve třicátých letech přešlo mnoho skupin Wandervogel k Hitler Jugend. V průběhu válečných let byla v rámci všeobecného podezírání řada předních vůdců bývalého Wandervogelu vyhozena nebo poslána do koncentračních táborů či trestních praporů Wehrmachtu.

 

Vedle hnutí Wandervogel začaly záhy po celé střední Evropě vznikat gymnastické a sportovní kluby, které představovaly sociální a symbolický prostor napojený na utváření národa. Gymnastické a sportovní kluby tak byly místem, kde se protínal sociální a symbolický prostor, občanské, národnostní zájmy a maskulinita.

 

Sokol

Vzniká jako česká tělovýchovná organizace v roce 1862 jako Tělocvičná jednota pražská – Sokol pražský. Jeho prvním náčelníkem a spoluzakladatelem byl Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Od svého počátku byl koncipován jako paramilitaristická organizace, jeho vznik byl inspirován německými turnerskými spolky. Sám Tyrš chtěl vytvořit tělovýchovnou organizaci, která by se mohla stát základem armády. I když oba zakladatele trvali na apolitickém charakteru spolku, kladli si za cíl především fyzický a morální růst českého národa. Tyršova myšlenka Sokola byla ryze maskulinní záležitostí, muž měl být v hnutí jediným přirozeným aktérem. Skrze Sokol měl být zajištěn zdravý, branný a obranyschopný národ, přičemž úloha žen nebyla součástí sokolské ideologie.

Sokol zakládal své pobočky jak ve městech, tak ve velkém měřítku i na venkově. Své aktivity soustředil nejen na oblast sportu, zakládání tělocvičen, sokoloven, hřišť, ale i turistiky, společenského života – amatérského divadla, tance, měl vzdělávací i charitativní funkci. Jednoty se postupně sloučily v Českou (později Československou) obec sokolskou (ČOS).

Sokol se těšil největší popularitě před první světovou válkou, kdy jeho více jak 2 500 jednot sdružovalo téměř 640 000 členů. Své organizace měl (a dosud má) i v zahraničí – např. v USA, Rakousku, v bývalé Jugoslávii sdružuje tělocvičné jednoty krajanů.

V průběhu obou světových válek hrál Sokol významnou roli v odbojovém hnutí. Sokol byl velmi proslaven mezi československými legionáři během první světové války, za svou pomoc byl častován titulem „národní vojsko“. Spolek byl rozpuštěn za Protektorátu v roce 1941. Znovu pak po komunistickém převratu v roce 1948, kdy byl začleněn do jednotné organizace tělovýchovných hnutí, svou činnost obnovil krátce po listopadu 1989.

Z nejvýznamnějších součástí ideového působení Sokola byly tzv. všesokolské slety, veřejná cvičení, demonstrující jednotu národa, ale i politických ideálů sokolského hnutí. Za Rakousko-Uherska se konalo celkem 6 sletů (první se uskutečnil v roce 1882 na Střeleckém ostrově). Za předmnichovské republiky proběhly 4 slety a po válce už jen jeden (v r. 1948). Funkci sletů měly převzít spartakiády, které se však staly spíše povinnou demonstrací úspěchů socialistické tělovýchovy.

Od svého počátku se Sokol prezentoval jako liberální, převážně antiklerikální hnutí (v opozici vůči němu vznikl klerikálně katolický Orel).

 

 

 

Sionisté a maskulinita – sportovní klub Makabi

Příklad utváření národního těla lze dobře sledovat na příkladu sionismu a budování vyvoleného národa.

 

V 19. století představilo sionistické hnutí moderní, národní podobu židovské identity. Ústředním tématem sionistického hnutí se stala židovská identita, která stála v protikladu k diaspoře – symbolizující odcizení se prastaré vlasti, rozdrobení národa a útlak. K uskutečňování svých cílů přijalo sionistické hnutí praktiky evropských nacionalistických hnutí. I zde můžeme pozorovat dopady sociálního darwinismu, biologických a medicínských programů (zvláště eugeniky), kultu zdraví, hygieny a budování těla ve jménu tzv. regenerace národa.

Tzv. nový Hebrejec, tělesně a duševně zdokonalený sionistický pionýr, byl postaven coby protipól zdegenerovanému, diaspornímu židovi. V před-státní etapě sionistického hnutí šly ruku v ruce s požadavky na fyzickou renesanci židovského národa i plány na zlepšování jeho mentální hygieny – ponejvíce formou farmaření a kultivace půdy v Palestině. Silný a plodný národ měl budovat silnou a plodnou zemi a opačně – silná a plodná země měla formovat silný a plodný národ. V diaspoře k tomu mělo dojít prostřednictvím sportovních a zemědělských aktivit. Ve jménu židovského národa docházelo k monitorování židovské populace a pomocí rozličných mládežnických (především sportovních a pionýrských) spolků.

Jeden z nejvlivnějších představitelů hnutí 19. století, autor knihy Degenerace, Max Nordau, prosazoval nutnost utvářet židovské statistiky podchycující ekonomické, antropologické, biologické a intelektuální charakteristiky židovského obyvatelstva. Data o natalitě, mortalitě, počtu manželských svazků včetně smíšených, nemocnosti, sebevražednosti, alkoholismu, dále rasové charakteristiky postihující např. průměrnou velikost mozku atd., měla být použita v projektu budování nového Hebrejce. Zdokonalování individuálních těl a celé národně-rasově vymezené populace se stalo předpokladem úspěchu sionistického hnutí a součástí legitimity založení vlastního státu. Zde je nutno mít na paměti, že tyto praktiky byly již dlouhou dobu používány jinými nacionalisty.

 

Nový obraz hrdiny – nyní nového mužného žida – a proměna obrazu židů, jako doposud zchátralých, slabých, a zženštilých Cafejuden, Luftmenschen odrážel dobový antisemitismus. Antisemité poukazovali na zženštilost židovských mužů, jejich nedostatečná maskulinita měla být součástí všeho toho, co určovalo židovskou méněcennost a znemožňovalo jejich plnou integraci do národních společností. Politická pasivita židů byla dávána do souvislosti s jejich fyzickou, mentální i sexuální degenerací. Zženštilé a současně i homosexuální charakteristiky byly ovšem přiřknuty židům také sionisty. V praxi se měli židé přiblížit ideálu evropského muže, tedy fyzicky silnému a aktivnímu muži dominujícímu jak veřejnému prostoru, tak rodině.

Sionisté rovněž vystoupili v roli kritiků nerovnosti žen v tradičním judaismu. Přijmeme-li sionismus za hlavního tvůrce maskulinního ideálu nového Hebrejce, stojícího v protikladu k zženštilému/homosexuálnímu exilovému židovi, lze úlohu sionistického hnutí coby nositele nové, genderově rovné společnosti zpochybnit hned v počátku. Konec konců nacionalistický maskulinní ideál (včetně toho sionistického) a s ním související kultivace „opravdového mužství“ byl po celé Evropě propojován s militarismem, tedy oblastí, jež se doposud stává oprávněným terčem feministické kritiky.

Sionismus vytvořil a doposud udržuje kontinuitu genderově jasně profilovaných, maskulinních hrdinů. Původním modelem byl židovský pionýr kultivující půdu – halutz, jej nahradil sabra – „autentický“ žid žijící v Palestině ve 20.–30. letech a posléze hrdinně bojující za nezávislost nově vznikajícího státu, a konečně Izraelec – udatný armádní bojovník vždy připravený ochotně bránit svou zemi. Všechny tři uvedené figury (halutz, sabra, Izraelec), jež jsou výsledkem sionistického projektu formování (individuálního i národního) těla, jsou spojeny jak s teritoriálními, tak tělesnými hranicemi.

 

 

Právě z tohoto důvodu vznikají na konci 19. století masově židovské kluby a sportovní organizace. V Československu měli sionisté jako svůj vzor právě Sokol a jeho úlohu v budování národa.

Specifikem židovských sportovních organizací byla skutečnost, že se židé ocitli v rámci česko-německého nacionálního boje mezi dvěma mlýnskými kameny. Židovské sportovní kluby nevznikaly jen pouze pod patronátem sionistů, ale rovněž německých nacionalistů či socialistů.

V rámci pokračujícího národnostního boje založili sionisté v nově vzniklém československém státě Židovský výbor mládeže pro tělesnou péči. Chtěli tak demonstrovat loajalitu židovské menšiny nově vzniklému státu. Spojení zdravého žida a dobrého občana tak získalo nový rozměr.

Právě z tohoto důvodu se sportovní klub Makabi, zastřešující celou řadu židovských sportovních klubů, udržoval pragmatickou neutrální pozici – k předním židovským sportovním organizacím patřily: (Hagibor (Hrdina), Makabi (Juda Makabejský), Hakoach (Síla).

Historie sportovního klubu Makabi sahá do roku 1903, kdy bylo na světovém sionistickém kongresu ustanoveno Židovské hnutí tělocvičné, předchůdce dnešní Makabi. Na našem území byl první klub Makabi založen v Brně o pět let později.

Největší oblibě se klub těšil během první republiky. Jak již bylo zmíněno, velkým vzorem byla právě organizace Sokol. Stejně jako Sokol pořádal své slety, Makabi organizovali tzv. Makabiády. Vedení obou hnutí také spolupracovala. Například v době vyostřeného národnostního konfliktu, kdy byly sportovní kluby viněny z nacionálního iredentismu, byla spolupráce mezi vedením Makabi (Fredy Hirsch) a Sokola (Trnka) vyzdvihována a byla považována za důkaz loajality židů vůči ČSR. Když navíc vedení Makabi začalo připravovat své členy na vojenskou službu, bylo nanejvýš jasné, že na rozdíl of německých, maďarských a slovenských nacionálů, demonstrují svůj závazek teritoriální integrity státu.

Přesto bylo hlavní úlohou Makabi pěstování a budování národa, tělocvična měla navíc stírat sociální rozdíly mezi členy, mezi chudými a bohatými, mezi vzdělanými a nevzdělanými.

V době česko-německého národnostního iredentismu, který pokračoval i v době trvání první republiky, demonstrovalo hnutí Makabi svou neutralitu a politickou neangažovanost. Tento postoj však vzal za své ve druhé polovině 30. let, v souvislosti s konáním Olympijských her v Berlíně. Plavecké družstvo Makabi, které mělo reprezentovat Československo, odmítlo účast na hrách organizovaných fašizujícím se státem. Sionisté tak demonstrovali konec marginalizace židů, viděli v tom prvek občanské uvědomělosti, angažovanosti a mužnosti, zatímco jejich kritici v tom viděli nedostatek mužnosti pramenící z jinakosti.

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ