Charvátova ulice

Charvátova ulice

Na této adrese sídlilo soukromé lyceum, které bylo z velké části navštěvováno žáky židovského původu, převážně uprchlíky z Německa, ale taktéž Němci a Čechy. Mimo jiné jej navštěvovala i Susanne Medas rozená Bernstein. Škola byla specifická především v rozdělené výuce náboženství, těchto hodin se však Susanne neúčastnila z důvodu politického přesvědčení rodičů.

Susanne se narodila 29. 8. 1923 v Berlíně do sekulární židovské rodiny. Roku 1933 prodali svůj dům v Berlíně a uprchli za rodinou její matky. Než se jim podařilo v Praze získat byt, bydleli separovaně – Susanne s matkou a její starší bratr s otcem.

Kvůli jejímu nízkému věku s ní rodiče situaci v Německu příliš nerozebírali. Zpětně se však domnívá, že příčinou útěku byla především politická orientace jejích rodičů, kteří byli známí socialisté a antifašisté.

Ještě před okupací byl ředitel školy a židovští učitelé nahrazeni nacistickými a na škole se začal projevovat silný antisemitismus. Kvůli nenávisti a nadávkám vzali rodiče Susanne v jejích 14ti letech ze školy pryč. Bylo to pro ni první setkání s odporem a nenávistí vůči Židům.

Poté už žádnou jinou školu nenavštěvovala, ale stala se aktivní členkou Rote Falken, což bylo sdružení socialistické mládeže. V Rote Falken se pohybovala v multikulturní společnosti, kde její původ nehrál žádnou roli a tak byla ušetřena vzrůstajícího antisemitismu.

Její otec v této době pracoval jako zahraniční korespondent významných novin a byl známým antifašistou. Po začátku okupace nemohl ani opustit zemi, protože by potřeboval povolení od gestapa, a tak se musel skrývat. Z toho období si Susanne pamatuje na setkání s otcem, kdy kvůli jeho bezpečí musela předstírat, že je cizí člověk a nesměla ho ani oslovit „tati“ natož obejmout.

Susanne byla skrze Rote Falken kontaktována spřátelenou organizací Woodcraft Folk se sídlem v Anglii, která nabízela židovským dětem úkryt v Anglii. Susanne byla takto poslána Wintonovými vlaky do Anglie, kam chtěli uprchnout i její rodiče. Na cestu si s sebou vzala rodinné fotografie a rodičům doma zanechala album, pro chvíli, kdy se setkají. Její rodiče nakonec emigrovali do Norska. Po jeho okupaci byly posláni zpět – matka zahynula na lodi a otec v Osvětimi. Poslední památkou na rodiče je pro Susanne pohled, který jí otec stihnul poslat z Osla.

Jejímu bratrovi se ještě před okupací podařilo utéct přes Anglii do Francie. Po válce se vrátil do Německa, protože byl anglickou společností vnímán jako Němec,nikoli jako židovský uprchlík, a tak se nedokázal plně začlenit.

Autorkami textu jsou Lenka Šimůnková a Eva Čivrná, studentky Lauderova gymnázia v Praze.

Tento text vznikl v rámci vzdělávacího projektu „Po stopách pražských menšin/Auf den Spuren der Prager Minderheiten“. Na projektu spolupracovali studenti Lauderova gymnázia v Praze pod vedením Kláry Kuběnové se studenty školy Anna Freud Oberschule v Berlíně pod vedením Ursuly Meier. Na projektu se dále podílela berlínská organizace Rejs e.V. Finanční podporu projektu poskytl Česko-německý fond budoucnosti.

Text je založen na rozhovoru se Susanne Medas , ID číslo ( ID 39181), uloženém v Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation zpřístupněného v Centru vizuální historie Malach při Univerzitě Karlově v Praze s podporou infrastruktury LM2010013 LINDAT/Clarin.

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ