Cukrárna Na Pankráci

Cukrárna Na Pankráci

“Domov je tam, odkud je vidět na vysílač”

Paulo Coelho, Praha 2017

Je devadesátkový léto. V Polsku řádí divoký kapitalismus a každý je strůjcem vlastního osudu, proto tvůj táta (vyučený zedník) objevuje kouzlo rekvalifikace a začíná obchodovat s textilem. Prý levný a kvalitní lze sehnat na česko-německých hranicích, a tak celá rodina jede na výlet. Seš poprvé v Česku (a možná dokonce i poprvé v zahraničí!), ale Prahu opomíjíte. Nekocháš se Karlovým mostem, zato máš nové luxusní rifle. Tato země je zatím pro tebe terra incognita, ale už podvědomě víš, že si v příhraniční hospodě na zpáteční cestě dáš knedlajzy.

Je zase léto. Seš po druhé ve svém životě na táboře, přesněji řečeno na jihu Polska, u geografického polsko-česko-slovenského trojúhelníku. Jsi v rané pubertě, objevuješ Linkin Park a připadáš si jako největší metalist(k)a. Další den máte naplánovaný výlet do Prahy. Nepojedete, protože déšť a povodně (osudový rok 2002). Pro útěchu vás vezmou do Českého Těšína. Jedinou vzpomínkou, kterou odtamtud přivezeš, bude dlabání hot dogu s hořčicí. Seš ovšem z Polska, a proto: s libostí si postěžuješ na krutý osud a hned vzápětí tě rozveselí slovní konstrukce “párek v rohlíku”. Tohle se ti daří zopakovat (samozřejmě bez náležité délky), zatímco “hořčice” je pro tebe naprosto nevyslovitelná. A takhle to bude trvat asi dalších deset let.

Konečně přichází léto, kdy jedeš rovnou do matičky měst! Máš skrovný študácký rozpočet a proto se ubytováváš na koleji Sázava u Kunratického lesa. Klasika: most, Hradčany, Vyšehrad, Václavák (tehdy ještě Václavské náměstí). Víš, co se traduje o místní obsluze, proto se v hospodách v centru pokoušíš objednávat svojí velmi omezenou češtinou, kterou kvitujou jako paskvil slovenštiny. Potom jedeš do Libně rozjímat “Na Hráz Věčnosti“ a při výšplhu na Letenský kopec si představuješ, jak obří byl Stalinův pomník. Už víš, že bylo sousoší lidově přezdíváno “fronta na maso”, ale nenapadlo by tě, že za několik let budeš ve veřejnosti dlouho nedostupných podzemních prostorech na promítání filmů o Pomníku lásky a přátelství (a taky zažiješ koncert vážné hudby, site specific divadlo a pouliční kadeřnictví). Zatím seš uchvácen/a výhledem na moře červených střech a máš za to, že tohle je pražský genius loci.

Je podzim. První podzim, kdy přijedeš do Prahy, a už ji neopustíš. Máš tady sice pár známejch, ale oni mají vlastní životy. Už trochu mluvíš česky a tak si vyrešeršuješ pravidelná setkání, kde se schází Češi a cizinci, aby si spolu popovídali. Každý pondělí u Míráku v kavárně “Zapomenutý čas”, podniku s druhorepublikovým říznutím (tenhleten ráz vycejtíš, aniž bys veděl/a, kdo je Oldřich Nový, Nataša Gollová nebo Adina Mandlová, jejichž portréty vísí na zdech). Uvědomíš si, že český reálie máš leda tak načtený, a o to víc cítíš touhu je poznávat. Zabydluješ se v nuselském pokojíčku za 3500 Kč (sic!) v baráku, odkud za záhadných okolností mizí palmy nechané na chodbě o samotě. To ale vůbec nevadí, protože po cestě z metra Pražského povstání tvoje srdce zajásá nad vizuálně prostou, až roztomilou cukrárnou. Růžový nápis na bílým pozadí dává upřímně najevo, že nepodlejzá hipstrům ani se nehodlá tvářit jako honosné cukrárenské domy vábící turisty v centru. Je tady hlavně pro místní. Ale taky pro policajty a hasiče, protože je jedinou cukrárnou v ČR vlastněnou státem (!). Na tomto památném místě, se státním zákuskem v ruce přetékajícím šlehajdou jak Vltava na jaře, začne zvrhlá gastro-záliba ve větrnících. Do své vrcholné fáze se ale dostane v Domě U Černé Matky Boží, kde ti naservírujou nejvíc revoluční a neotřelý – větrňas kubistický. A když větrníky, tak i chlebíčky. Je dokázáno, že chlebíčky jsou ztělesněním lidovosti, egalitářství (RIP holešovické lahůdky), jejichž nejvyšší formou jsou menzy a jídelny. Proto rád/a zatahuješ a necháváš se zatahovat do tohoto typu podniků. Dokonce planeš pro myšlenku zmapování (doslova) veškerého pražského gastro-folkloru. Zjišťuješ, že “hezky-česky” je možné se najíst i v centru a k tomu platit stravenkami, dalším místním fenoménem, “nemravnou druhou měnou ve státě” (jak říká, šéf asociace restaurací). Nač nám bitcoiny. S neskrývanou fascinací pozoruješ a zaznamenáváš náhodné bizáry (série kohoutků na čaj v menze na Albertově, ve Spálený zase perpetuum mobile na vrácení nádobí a cedulka hrdě oznamující, že čaj je slazený umělým sladidlem).

Lidé mají různé koníčky. Někteří sbírají známky, ale tvojí idée fixe je vytvořit antologii podniků, kde podávají pořádné langoše a točí pivo do tupláku. Proto, když ti bude nabízeno publikovat text o Praze, využiješ této možnosti a oslovíš potenciální čtenáře, aby se podělili o své tipy na mail
langoseatuplose@seznam.cz (Předem díky).

Kromě toho poblíž svého baráku objevíš autentické multi-kulti lahůdkářství neboli stravu pro duši. Na regulérní melancholii ti pomůžou pelmeni z “mahazynu” u sympatické paní z Ukrajiny, na balkánskou rozvernost burek v okýnku u páru z bývalé Jugoslávie. O pár metrů dál narazíš také na pravou pizzu u pravého Itala a také na kolážovitou nabídku všemožných jídel asijského původu (pro jedlíky české klasiky je tam smažák za 60 Kč).

Čas ale netrávíš pouze labužnicky s chlebíčky a dortíčky. Praha “není jenom most a hrad”. Praha je taky úřednickej aparát. Dost rychle se proto zorientuješ v administrativní hantýrce: “cizina”, “vnitro”, OAMP, “berňák”. Při návštěvě té poslední instituce narušíš absencí českého občanství a dokonce i rodného čísla nejen chod pobočky, ale i ohrozíš dosud předvídatelný řád státní správy! Tato příhoda tě podnítí k zamyšlení se nad vztahem (veřejného) prostoru a identity, aneb jak prostor ovlivňuje sebevnímání. Čili ve zkratce “kde domov můj?”. Kdy a kde se cítíš “u sebe” ? Na Karlově mostě si ve srovnání s davy turistů připadáš jako zdejší, zlatá stověžatá je taky tvoje zatímco kontakt se státními institucemi v tobě probouzí pocit odcizení.

Město vnímáš jako živý organismus, tvořený i sdílený lidma, a proto zbožňuješ kuriózní a smělé zásahy do veřejného prostoru. Ty jsou ale často efemérní, takže zrovna když budeš mít kliku, podaří se ti z okýnka dvacetdvojky zpomalující před Mírakem spatřit polokruhový portál nad vchodem do pompézního činžáku ve Francouzské č. 3 a na něm ležérně se opírající sochu vousatýho mytologickýho héroa, který se v důsledku záhadný performance proměňuje v mramorovýho hipstra. V létě se vyhřívá ve slunečních brejlích, před podzimním chladem a splínem ho zase chrání výstřední šála, aterfakty patřičné pro roční období. Schází ti street art v ulicích
Praha stále čeká na svýho Banksyho. Jedním z nejvíce známých příkladu pouličního graffiti je Hrabalův svět v Libni, nebo malba Choose to be happy na baráku v Dejvicích u Kulaťaku. Pří gůglování obrázků k heslu “street art Prague” vyjede i Lenonova zeď, která ale víc připomíná turistickou atrakci… Kromě toho postrádáš přítomnost angažovaného umění ve veřejném prostoru, něco provokativního, něco navazujícího dialog s kolemjdoucími. Kvůli tomu je jedním z tvých oblíbených pražských míst venkovní galerie u nabř. Kpt. Jaroše a její projekty reflektující důležitá společenská témata. Kromě toho vášnivě sleduješ a fotíš městský kolorit nálepek, bizarních hesel, slovních hříček na sloupech, zdech, chodnících, v metru… Líbí se ti hydeparkový ráz Palačáku, a není náhoda, že se tam párkrát vyskytneš na demonstraci.

Fotbal pro tebe nikdy neznamenal velký vzrůšo (s výjimkou mistrovství světa v roce 1998, kdy ve žlutém triku s Ronaldem a číslem 9 fandíš Brazílii pro vyváženost, protože tvoji bratranci zrovna podporujou Francii). Přesto jednu neděli vstaneš brzo ráno s odhodláním, abys absolvoval/a svůj první zápas naživo. Je to pro tebe další z řady setkání s českými reáliemi. Proto dbáš na autenticitu a vyhýbáš se nejvíc slovutným a masovým fotbalovým klubům. Rozhodneš se pro nahodilé utkání Viktorky Žižkov s FC Třinec. Lístky koupíš těsně před začátkem na místě bez problému. K nim si, podle vzoru jiných návštěvníků, pořídíš párek v rohlíku s hořčicí (tentokrát už umíš vyslovit “ř” – klíčový zvuk pro češství) a pivo v kelímku. Fascinuje tě pestrost obecenstva, lokální ráz, absence agresivity a roztomilost některých nadávek (“kopnul jsi do mýho vnuka, ty darebáku!”).

A když Praha za noci zazáří neonem… začínají velkoměstské bakchanálie. Nejlepším a nejbizarnějším místem pro vokální vyřádění je rozhodně tržiště SAPA. Karaoke v budově bývalé drůbežárny má zaručeně nenapodobitelnou atmosféru. Se zájmem pozoruješ výjimečnou zálibu a píli vietnamských spoluúčastníků při pěveckých počinech a připadáš si poněkud nepatřičně.

Proživše vše výše zmíněné vzpomínáš na okamžik, kdy pro tebe Praha byla především “moře červených střech”, a žasneš, jak výrazně se zdejší genius loci změnil.

Text vznikl v rámci projektu „Podívat se pod pokličku“ financovaném Magistrátem hlavního města Prahy.

 

Autor článku: Justyna Janowska

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ