Kostel Panny Marie Vítězné

Kostel Panny Marie Vítězné

Tento kostel byl vystavěn mezi léty 1611 a 1613 německými protestanty. Po bitvě na Bílé hoře byl kostel katolizován a roku 1624 předán karmelitánům. Tento chrám je znám soškou Pražského Jezulátka, jehož kult je rozšířen především v Západní Evropě a Latinské Americe. Tato soška pochází ze Španělska a byla roku 1628 přenesena do Prahy Polyxenou von Pernstein-Lobkowitz. Soška prý oplývá zázračnou uzdravovací mocí, což se týká především dětí. Dva takovéto případy byly zaznamenány v letech 1890 a 1891 a vypravuje o nich katolický spisovatel Paul Claudel, který v tom čase pracoval v Praze na francouzském velvyslanectví. V prosinci 1910 pak napsal báseň Pražské Jezulátko.

 

Paul Claudel: Pražské Jezulátko (přeložil Jan Čep)

 

Padá sníh. Širý svět je bezpochyby mrtev. Je prosinec.

Ale jak je útulno, můj Bože, v malém pokojíku!

Řeřavé uhlí v krbu

vrhá na strop dřímotné odlesky.

Je slyšet odkudsi vodu, která vře a tiše bublá.

Nahoře na přihrádce, nade dvěma postýlkami,

pod skleněnou bání, s korunou na hlavě,

vládne a trůní Pražské Jezulátko;

jedna ručka drží zeměkouli,

druhá se vztahuje k ochraně

nad tyto maličké, kteří se mu důvěřují;

je tolik milé v svém dlouhém slavnostním rouše

a vznešené pod nesmírným žlutým kloboukem.

Je zcela samo před krbem, který je ozařuje

jako hostii skrytou ve svatostánku.

Ježíšek bdí až do úsvitu nad svými bratříčky.

Věčné bytí naplňuje pokojík,

neslyšitelné jako dech,

vtělené ve všechny tyto chudobné věci, prosté a nevinné.

Když je On s námi, nemůže se nám stát nic zlého.

Můžeme spát; Ježíš, náš bratr, je zde.

Je náš, a také všechny tyto dobré věci:

krásná panenka a dřevěný kůň

a ovečka –; jsou s námi všichni tři, tuhle v koutku.

My spíme, ale všechny tyto dobré věci jsou naše!

Záclony jsou zataženy. – Kdesi v dálce, bůhví kde,

odbíjí na věži jakási noční hodina.

Dítě, šťastné v své teplé postýlce,

chápe, že spí, a cítí, že je šťastno;

že je s ním někdo, kdo je má rád;

trochu se zavrtí, vystrčí ručku,

pokusí se probudit, ale nemůže. –

 

Bohumil Hrabal ve druhé kapitole svého románu Obsluhoval jsem anglického krále paroduje přehnané uctívání Pražského Jezulátka. Popisuje bizarní vývoj, který nastal při pokusu jisté bolivijské delegace nechat si posvětit kopii této sošky samotným arcibiskupem v katedrále sv. Víta.

Procházka dále pokračuje zde.

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ