Letenské sady

Letenské sady

20:00, čtvrtek, říjen 2016. České letadlo přistává v Praze. Ale tentokrát se zvláštními cestujícími. Nezvykle není plné Čechů, ale Španělů. Všichni přilétají, aby strávili několik dní v úžasné Praze. Pro některé to znamená čtyřdenní intenzivní párty s přáteli, budou pouze pít a poflakovat se. Někteří z nich přilétají s celou rodinou, aby strávili několik dní na poklidném místě daleko od stresujícího života ve Španělsku, proto chtějí navštívit město ve středu Evropy. Avšak na konci chodbičky, skryta ve stínech, je osoba, které se kroutí žaludek z jedné strany na druhou. Ona nepřijíždí do Prahy na pár dní, ale aby tu žila. Neví, kde bude pracovat, jak se přizpůsobí životu v nové zemi, kde bude bydlet hned po pár dnech ve sdíleném domě. Ale přijíždí s malou, černou, chlupatou živou bytostí. Malé štěňátko konečně zvedá svou hlavičku, zároveň zívá a hledá oči své kamarádky. Dívka se na štěňátko usměje: „Proč přicházíme do Prahy, zlatíčko? Začínám být zmatená, jelikož jsme vše opustily… rodinu, přátele, práci, náš současný byt.. Ale víš ty co? My samy nebudeme, protože máme jedna druhou.“

Nyní již uběhl rok od tohoto příletu, štěňátko již není štěňátkem a já také nejsem již tou samou dívkou. Zažila jsem v Praze spoustu dobrodružství, která mě změnila. Nemyslím k horšímu, prostě změnily.

Získat práci v České republice je dost snadné, s mírou nezaměstnanosti 2.9 % to není vůbec složité. Takže jsem našla práci jen pár dní po mém příjezdu. Byla jsem z toho tak šťastná, tak nadšená a plná energie. Dokud jsem si neuvědomila, že ta práce se pro mě nehodí. Na mé pozici nebylo nutné přemýšlet, všechno bylo docela automatické, pouze tím, že člověk následuje pravidla, mohl dosáhnout svých cílů. Ale můj styl je odlišný, takže jsem cítila, že potřebuji používat svou mysl. Snažila jsem se hledat novou práci a o dva dny později jsem měla novou pracovní příležitost. Byla jsem překvapená, protože ve Španělsku, pokud je člověk ochoten změnit svou současnou práci, je možné, že bude nucen čekat až jeden rok jako nezaměstnaný na novou pracovní příležitost. Ale tady pouze dva dny! Byl to skvělý pocit. Takže jsem začala v nové práci, rovněž zaměřené na cizince jako má první práce. Moje španělština tam byla nezbytná, ale naneštěstí to bylo všechno. Opět žádné myšlení nebylo potřeba. Takže jsem se začala ptát sama sebe, proč jsem předtím studovala inženýrství? Pouze aby se mi hodila má španělština? Ne. Ta práce se pro mě taky nehodila. Ale tentokrát jsem se snažila být více inteligentní. Začala jsem hledat technické příležitosti kolem Prahy, jelikož město je plné kanceláří, ale nejsou tu žádné dílny. Rozšířila jsem tedy svůj vyhledávací rádius a šla jsem na pohovor do Dobříše. Malé město dvacet minut od Prahy, 8600 obyvatel. Jakmile jsem překročila brány společnosti, má první věta byla „Neumím mluvit česky, ale umím se učit rychle.“ A ovšemže jsem se mýlila ohledně významu slova „rychle“. Naučit se česky a rychle je nemožná kombinace. Ale přijali mě. Jejich důvody byly pravděpodobně moje vůle, mé technické znalosti a má silná osobnost. Mám stále stejnou práci, užívám si tvůrčí proces a technický svět. Můj svět.

Takže získat práci v České republice je dost snadné, ale opatrně! Při tomto hledání by si člověk měl být dobře vědom, čeho chce dosáhnout, aby se vyhnul častému střídání prací, jak tomu bylo u mě.

“Dobrý den, paní, co si dáte? Chcete kuřecí maso nebo vepřové? Budete pít pivo nebo džus?”. Skutečně jsem se potřebovala naučit česky. Vejít do hospody a uslyšet všechny tyto fráze od číšníka a přitom nemít ani ponětí, co znamenají… to je špatný pocit. Snažila jsem se mluvit anglicky, ale v některých hospodách mi nebyli schopni rozumět, v jiných sice schopni byli, ale nějak mi prostě nebyli ochotni pomoci. Byla jsem pouze 2000 km od domova, ale vypadalo to, jako bych byla na druhé straně zeměkoule.

Takže, jak jsem zmínila, začala jsem se učit česky. Nejdřív s přáteli, v hospodách, s mým českým přítelem (ano českým přítelem, ten příběh přijde později). Začala jsem se učit několik jednoduchých slovíček. Má první věta byla: „Mám hlad“. Docela důležitá fráze. A samozřejmě: „Pivo“. Nemůžu říct, „mám hlad“ a pak nepožádat o pivo.

Později jsem absolvovala několik intenzivních kurzů v centru Prahy. Tři hodiny češtiny denně jsou pro člověka bez předchozí znalosti jakéhokoliv slovanského jazyka velmi náročné. Ale atmosféra tam byla opravdu velmi milá. Lidé ze všech koutů světa. Portugalsko, Kypr, USA, Kolumbie, Finsko, Dánsko, Rusko, Ukrajina, Itálie, Anglie, Afrika… To byly první národnosti, které jsem našla. Každý s jiným příběhem, s jiným důvodem, proč být v Praze, ale všichni z nás se stejným cílem. Naučit se česky, abychom se cítili jako doma. Říká se, že se člověk necítí jako doma, dokud nemá práci, která ho baví, dům, ve kterém se cítí pohodlně, a neumí jazyk země, ve které žije. V podstatě je to pravda. Po několika lekcích jsem byla schopná komunikovat se svou lámanou češtinou a pak jsem již nebyla ztracená. Kdekoli jsem se cítila ztracená, přestala jsem se cítit nepříjemně, protože jsem si byla jistý, že dokážu přestát jakoukoli situaci, která se mi mohla přihodit.

Řeknu vám něco o sobě. Jsem mimořádně usměvavá osoba. Extrovertní, umluvená, energetická a někdy i trochu stresující. Takže si dokážete představit, že Češi se mě bojí, když mě potkají poprvé. Češi obecně jsou klidní lidé, nezávislí a poněkud bojácní. Jsou sportovní a aktivní, ale s klidnou povahou, což znamená trpěliví a milí. Žiji v Praze nyní již více než rok a nikdy jsem neviděla, že by se čeští občané prali. Když jsem svědkem nějaké rvačky nebo nepříjemné situace, vždy za tím stojí cizinci. Pokud jste v hlavním města Španělska několik hodin, můžete vidět více než pět odporných situací a ty budou způsobeny místními. Dlouhou dobu jsem se snažila najít důvod pro toto chování a uvědomila jsem si, že když má člověk mimořádně expresivní povahu, jako mám já, může být expresivní v obou směrech, v pozitivním i negativním. Takže když lidé tolik neukazují své emoce, vyhnou se negativním situacím, ale někdy je minou i ty pozitivní.

Ve svém životě v Praze mi chybí objetí, polibky, láska mezi přáteli nebo dokonce neznámými lidmi, proč ne? Trvalo mi prvních několik měsíců, než jsem se přizpůsobila místnímu společenskému životu. Kontrolovala jsem, jak se chovám. Pak jsem se aktivně snažila přetvářet svou povahu, ale uvědomila jsem si, že hraju jak na divadle. To jsem nebyla já. Takže před několika měsíci jsem opustila myšlenku integrovat se tím, že budu kopírovat povahy. Integrovala jsem se v ohledu respektu a radosti z místní kultury, ale rozhodla jsem se, že má osobnost musí zůstat taková, jaká je. Začala jsem tedy být opět sama sebou, objímala jsem lidi, líbala přátele, usmívala se na neznámé. Chtěla bych povzbudit všechny cizince, aby dělali to samé, budete skutečně překvapeni z reakce místních. A nyní se cítím integrovaná.

A proč Češi vypadají trochu více introvertní, než jsme my? Mohou za to historické důvody? V dějinách České republiky je spousta citlivých míst. Jen pokud se dozvíte jejich malou část, budete ohromeni příběhy. Bylo tu v minulosti mnoho dobyvatelů, ale nikoli s opravdovou vůli pomoci. Česká republika spadala pod různé vlády. Ale jedna věc je jistá, něco úctyhodného, i když všichni vládci se snažili vnutit Čechům svůj jazyk a svou kulturu, ti byli velmi silní. Nikoli svou armádou, nikoli svými zbraněmi, ale svou myslí. Přes všechno, co se stalo, česká kultura přežila a stala se ještě silnější.

Jasným příkladem jsou Vánoce. Praha je krásnější než obvykle. Všude jsou světla, hudba a lidé na ulicích. Včera byla kolem -5 °C, ale i tehdy jsme si dali svařené víno na Staroměstském náměstí a šli přes Karlův most, abychom si užili krásu pražské noci. Pak jsme vyšli k hradu, abychom ocenili nádheru města. Potom jsme si šli užít místo, kde minulé léto se zasnoubila má sestra se svým přítelem, když tu byli na čtyřdenní návštěvě. Letenské sady. S výhledem na pražské mosty. Byla jsem fascinována těmito dech beroucími výhledy, malá slza mi stekla po tváři a já si mohla jen myslet: „Tato krása je teď mým domovem.“

Honza, Jan, Jon, Juan, Gontzal je mou nejlepší oporou. Je mým „Chico checo“, mým českým chlapcem. Byl mým průvodcem tímto dobrodružstvím. Ukázal mi českou kulturu, české zvyky, skryté krásy Česka. Přes naše velké kulturní rozdíly, které náš vztah činí obtížnějším, jsme byli schopni poznat obě kultury a, což je nejlepší, byli jsme schopni je propojit. Před několika měsíci jsme začali společně podnikat. Otevřeli jsme malou agenturu, zaměřenou na španělsky mluvící turisty v Praze. Nabízíme prohlídky, taxi, kola a přímou podporu každému, kdo přichází do města. Propojili jsme sílu toho, být Čechem a být cizincem. Pomáháme lidem, jako jsem já, těm, kteří přicházejí do Prahy bez znalosti českého jazyka a cítí se ztraceni.

20:00, sobota, 23. prosince 2017. České letadlo odlétá z Prahy směr Španělsko. Mnoho Španělů, kteří žijí v srdci Evropy, se vrací na Vánoce domů. Jejich rodiny na ně čekají na letištích a uvažují, kolik let budou v této situaci, jestli jejich děti jednou přijdou domů bez zpáteční letenky. Na konci chodbičky se ve stínech skrývá někdo, komu se převrací žaludek ze strany na stranu. Tentokrát žádný psík. Jen Honza a Itzi, kteří jedou domů na Vánoce. Ale tentokrát stále mají zpáteční letenku.

Text vznikl v rámci projektu „Podívat se pod pokličku“ financovaném Magistrátem hlavního města Prahy.

 

Autor článku: Itziar Diaz Tena

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ