Park přátelství

Park přátelství

Praha je pro ruskou kulturu velmi významné město.

Před sto lety, po bolševické revoluci, ti, kteří se ocitli v nepřízni sovětského režimu, byli nuceni buďto opustit zemi, nebo úmyslně emigrovat, protože pro ně nebyly v novém státě žádné životní vyhlídky.

Praha se stala novým domovem pro více než 25 000 ruských emigrantů (v různých obdobích se toto číslo mohlo měnit). Tito lidé byli součástí jiného, většího proudu prchajících profesorů, intelektuálů, spisovatelů, studentů a mnohých dalších, kteří byli rozptýleni po celém světě v letech po revoluci.

Většina těch, kteří se usadili v tehdejším Československu, tam zůstala po celý svůj život, ačkoli sami považovali svůj pobyt za dočasnou záležitost. Mysleli si, že bolševická revoluce je přechodná nemoc a že se budou moci vrátit po nevyhnutelném kolapsu bezmocného (takto o něm většina z nich uvažovala) sovětského režimu. Československá vláda vytvořila speciální podpůrný program známý jako Ruská akce, aby pomohla ruským imigrantům během jejich exilu. Tento program byl ukončen tehdy, když již bylo jasné, že země bolševiků se nezhroutí.

V knize „Russia Abroad“ se historik Mark Raeff zabývá myšlenkou, že ruská emigrace vytvořila v Evropě úplnou komunitu se svými vlastními institucemi, literaturou a jinými vlastnostmi plnohodnotné společnosti. Jediná věc, která této společnosti chyběla, byla její země.

Blízkost k historii ruské emigrace je jeden z nejdůležitějších aspektů mého života v Praze, ačkoli sám sebe bych nenazval emigrantem. V současnosti studuji v Praze na univerzitě a, upřímně řečeno, nevím, jaká bude moje budoucnost. Ale Praha a česká kultura mi pomohly lépe pochopit historii mé země (a tím i mě samotného). V tomto městě jsou uchovány jisté stopy života meziválečných ruských emigrantů. Zkušenost setkání s artefakty jejich životů (což je většinou zkušenost čtení memoárů nebo komunikace s dětmi a vnuky emigrantů) je jako žít v alternativním světě, kde ruská historie nebyla fatálně rozdělena na novou sovětskou kulturu a na starou předrevoluční kulturu, která byla vyhnána do exilu.

Café Louvre na Národní třídě se považuje za místo, kde se scházeli někteří z ruských meziválečných emigrantů. Dnes místní červené koberce a jiné zastaralé detaily v interiéru vypadají stylisticky neobvykle, ale tehdy muselo jít o běžnou realitu.

Chodím někdy do Louvru, abych přemýšlel, jak mohly vypadat konverzace oněch emigrantů. Mohl tam být například student, který by přicházel po přednáškách a vyptával se svých přátel na jejich názor ohledně té nebo oné zprávy ze sovětského Ruska. Nebo tam mohla propuknout politická diskuze, která by po pár pivech vyústila ve rvačku. Jak bychom to mohli vědět jistě? Takže tato kavárna mohla být místem setkání těch myslitelů, kteří – dokonce poté, co byli vyhnání ze své vlasti, co byli poníženi a uráženi svou otčinou – stále pokračovali v diskuzi o možných politických vyhlídkách, pokud by Rusko mělo být znovu nabyto od bolševiků. Jak jsem řekl, většina těchto emigrantů věřila, že se velmi brzy vrátí, takže z jejich úhlu pohledu bylo nezbytné přijít s novou politickou teorií, jak vládnout jejich zemi. Nyní je bolševismus věcí minulosti. Ale oni to samozřejmě nemohou vědět.

Může to znít podivně, ale kdybych měl vybrat jeden ze čtyř základních prvků, který je nejvíce typický pro Prahu, řekl bych, že je to voda. Někdy si myslím, že Vltava není řeka, ale moře. Toto cítím především v Letenských sadech, kde mohu délku Vltavy vidět svrchu. Zdá se, že jenom ti, kteří žijí ve městech bez přístupu k velkým vodním tělesům, mohou skutečně ocenit volnost moře. Když stojím na Letné u metronomu, mohu cítit, jak je idea vln zrcadlena v jeho pohybu.

Mimochodem, metronom je další věc, kterou mám na Praze rád. Je postaven na místě, kde stála obrovská socha Stalina, a představuje, co jednou chci vidět v Rusku. Není snad lepšího symbolu překonání bolestivé minulosti než metronomu.

Jednu z věcí, kterou Rus může v Praze zažít, je rozpačitost, když mluví rusky na veřejnosti. Někteří lidé dokonce mohou nezvedat telefonáty od svých ruských známých, když jedou autobusem nebo tramvají. Důvodem pro tento vnitřní pocit nepříjemnosti je samozřejmě fakt, že v minulosti se zde rusky mluvilo za velmi smutných okolností, totiž během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Jako mladý člověk se snažím dělat vše v mých silách, abych překonal trauma z vojenské intervence. Z morálního hlediska se člověk nemusí cítit vinen za to, co neudělal. Přesto, kdybych měl popsat, co cítím ohledně roku 1968, určitě bych zvolil slovo „vina“. Vždy se snažím svým českým přátelům vysvětlit, že v Rusku je mnoho lidí, kteří se stydí za onu intervenci. Ale abych byl upřímný, příliš často s mými českými přáteli toto téma nediskutujeme. Spíše mluvíme o věcech, které utvářejí realitu našich životů: literatura, kino, věci, které máme rádi. Myslím si, jakkoli to může znít banálně, že je důležité se soustředit na přítomnost a dívat se do budoucnosti.

Bydlím na Střížkově. Nedaleko od stanice metra je park Přátelství. Jsou tam jezírka, labutě a rovněž socha mého oblíbeného českého básníka Jiřího Wolkera.
Jednou jsem šel pozdě večer domů. Jakmile jsem opustil park a přišel ke staveništi nedaleko místa, kde jsem bydlel (vždycky se něco staví přímo před vaším oknem, takže si můžete užít hluk), oslovil mě jeden gentleman:

„Omluvte mě, drahý pane. Neměl byste nějakou náhodou cigaretu, kterou byste mi mohl zapůjčit? Jsem tu nočním hlídačem a zrovna mi úplně došly cigarety, ale až do rána musím zůstat vzhůru. Pomohl byste mi laskavě v této mé svízelné situaci?“

Dal jsem mu cigaretu.

„Za Vaši dobrotu, drahý pane,“ přesně takto to řekl, z nějakého důvodu mluvil jako nějaký anglický lord:

„Za Vaši dobrotu Vám povím vtip…“

Poté co tento gentleman (který vypadal jako postava z povídky Bohumila Hrabala) mi řekl svůj vtip, začali jsme se spolu bavit. Kvůli mému přízvuku si uvědomil, že jsem cizinec.

„Z Ruska,“ odpověděl jsem na jeho otázku, odkud jsem.

„O, Rossiya, ja govoru pa Russki“ (Ó, Rusko, já mluvím rusky!)

Řekl mi, že se naučil trochu rusky ve škole, když bylo ještě povinné studovat tento jazyk.

Když jsem příště potkal tohoto gentlemana, dali jsme se znovu do řeči. A pak znovu. Věřím, že nyní jsme přátelé. Potkávám ho pravidelně, alespoň jednou do týdne. Někdy spolu kouříme, někdy mluvíme o literatuře (četl Turgeněva a Tolstého). Mluvíme spolu česky, ale když zapomenu nějaké slovo a řeknu ho místo toho rusky, nemá problém mi rozumět.

Jeden ze zábavných problémů, který jsem zažil se svými českými přáteli, je, že někteří z nich mají sklony se cítit ublíženě proto, že nepiji pivo, když jdeme spolu do kavárny nebo do hospody. Jeden můj známý si dal tu práci, aby mi vysvětlil omylnost mého jednání. Byli jsme v nádherné kavárně Montmartre, když mi řekl:

„Chápej, tím, že odmítáš pít pivo, snižuješ kvalitu toho nápoje. Pravděpodobně ho považuješ za alkohol, ale pleteš se! Pivo není žádný alkohol. Jde o tekutou podobu chleba, což je základní potravina, a nikdo nemůže odmítnout chléb, když je mu nabídnut krajíc, protože kdyby chléb nebyl důležitý, tak Ježíš, náš spasitel, by nebyl ochoten dávat ho těm, kdo byli v nouzi. Takže bys měl být s tím skutečně opatrný…“

Jo, řekl bych, že nyní pivo miluju…

Během jednoho z mých prvních pobytů v Praze jsem šel do kavárny, která byla nedaleko stanice metra Muzeum. Podnik byl ztracen v bludišti uliček a bylo to velmi klidné místo. Tehdy jsem nemluvil česky, ale myslel jsem si, že budu více méně schopný si objednat jídlo. Kavárna byla jedním z těch malých míst, kde člověk prostě sedí, pije kafe a přemýšlí nad existencí. Byl jsem uchvácen interiérem. Navíc jsem zrovna četl román Ernesta Hemingwaye, takže jsem měl podvědomé přání napodobit jeho styl: dandy v Evropě, kafe a cigára. Něco na ten způsob. Vybral jsem si tedy jídlo, které mi znělo dostatečně elegantně, aby si ho dal „inteligentně vypadající mladý muž s knihou“ (tak jsem si sebe představoval). Objednal jsem si pak šálek kávy a zapálil cigaretu. Po nějaké době mi číšník přinesl velký talíř smaženého vepřového s brambory. Ukázalo se, protože jsem neuměl česky, že jsem si objednal to nejtučnější jídlo, které tam měli. Objevení se onoho smaženého vepřového očividně značilo selhání mého plánu číst stylově. Nicméně musím přiznat, že to jídlo bylo skutečně vynikající…

Minulý rok jsem šel domů z novoroční párty v kavárně blízko stanice metra Staroměstská. Jemně sněžilo a já měl pocit, že se zastavil čas. Myslím si, že tehdy jsem si uvědomil, že Praha je pro mě to pravé. To, co Prahu činí odlišnou od ostatních měst, je její schopnost okamžitě otvírat a uzavírat místa, učinit, že nové významy povstávají z ničeho, podporovat metaforu zjevení. Jde o propojenost témat, živou historii, která činí město z mého pohledu speciální.

Stejným způsobem, kdybych měl charakterizovat, jak mi můj život v Praze připadá, přirovnal bych ho k tomu, když si člověk pamatuje na věci, které se mu nikdy nestaly. Jde o pocit, který je podobný tomu, který člověk zakouší, když, jakožto rodilý mluvčí slovanského jazyka, se pokouší naučit jiný slovanský jazyk. Je tomu, jako by člověk již někdy slyšel všechna ta slova, ale jistá dějinná proluka, zatmění mysli člověka od nich odděluje. K překonání tohoto oddělení je třeba aktu vůle.

 

Autor článku: Anton Romanenko

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ