Prokopské údolí

Prokopské údolí

Moje milovaná Praha

Vyrostla jsem na tehdy severním cípu Prahy, konkrétně na sídlišti, které stálo uprostřed polí a ač už uběhlo několik let a mnohé se změnilo (třeba to, že se Letňany vepsaly do povědomí díky metru vyrostlém uprostřed polí), něco zůstalo stejné – třeba to, že cejch polního sídiště Letňanům nic neodpáře. Moje dětství se skládalo z radostného lítání po polích, nahánění letňanských syslů a bažantů, a když jsem měla velké štěstí, přeběhla mi přes cestu srnka. Tehdy jsem se cítila jak Alenka v říši divů, ale to jsem ještě nevěděla, že Praha se skládá z více střípků než jen sídliště rostlá na polích mezi sysly a dojížděním na Bohdalec.

Moje středoškolská léta se nesla v duchu objevování té „skutečné“ Prahy, s nástupem adolescence jsem přestoupila na gymnázium Jana Keplera, které svou polohou mezi Pražským hradem (známé turistické lákadlo) a oborou Hvězda (ach, tolik podzimních odpolední strávených pouštěním draků!) přímo vybízelo k zátahářství. A tak se stalo, že jsem místo hodin zeměpisu prozkoumávala skrytá zákoutí křivolakých uliček Nového světa, kde to vypadá, jakoby se zastavil čas. Mezi moje oblíbené domky patří tajemnný dům č. 6 stojící čele místního náměstí s jedním oknem a pouhými nakreslenými dveřmi. Jak místní obyvatelé domku vycházejí ven je pro mě dosud záhadou…Nedaleko odtamtud se nachází minikavárnička, která mi vždycky poskytla své útočiště a občas i tu horkou čokoládu, když jsem věděla, že se čas návratu do školy blíží. Na Novém Světě jsem se vždycky cítila jako Alenka v říši divů, skutečně to pro mě byl nový svět – najednou se Praha neskládala jen z Karlova mostu, pohlednicového Staroměstského náměstí a Václaváku. Žádné davy turistů, otravné segwaye, stánky s trdelníky tu nebyly… Vychutnávala jsem si místní klid a taky v duchu děkovala všem pražským turistickým průvodcům, že píší jen o nedalekém Hradě, ale o tomhle krásném mikrokosmu, ve kterým se zastavil čas, zapomněli napsat. Kromě vycházek po Novém světě snad každý keplerák chodil o (ať už kratších či delších) pauzách do pivnice U Černého vola, kde vám načepují takové pivo, že i když jste milovník vína, dáte si těch Kozlů víc, než jste původně měli v plánu. Stačí jen sedět u stolu a pozorovat hemžení kolem, a máte pocit, jakobyste se octli v hrabalovském světě – místní atmosféra je tu neopakovatelná, takovou jiné pražské hospody nemají. Hned bych se vrátila na gymnázium! S láskou vzpomínám na každodenní cestu do školy „výletní“ tramvají č. 22.

Praha není jen stověžatá, stará a malebná, je to i tepající moderní metropole, ve které se mísí různé kultury, Krymská ulice se svým street artem a „hip“ podniky shromažďuje nejen velké množství expatů, ale i mladých českých umělců a aktivistů, často se schází v Café v lese nebo v nově otevřeném podniku Patra, který rozhodně nefrekventují jen LGBTQ+ aktivisti. Kromě Vršovic, které nazývám pražský Camden, se mladý duch soustřeďuje na Letné se svými proslulými skejtaři v okolí Stalina, a
taky Karlín se za uběhlé roky proměnil v čistý koncentrát hipsterských kaváren, což já se svou kavárensky povalečskou náturou velmi oceňuji. Po vzoru Londýna v Praze najdeme i svůj Chinatown, tady tomu ale říkáme SAPA. Ach, tolik času jsem tu strávila, tady jsem vyrůstala! Pro mnohé bizár a změť blikajících neonů a stánků s levným oblečením, pro někoho centrum kulinářských specialit – „tady si dáš to pravý phočko, žejo Van“, ale pro mě to vždycky znamenalo setkávání s kamarády rodičů, což se občas zvrtlo v podrobný výslech, jestli už vím, co budu dělat až budu velká (a tím tedy naplňovat osud každého správného Asiata a stanu se lékařkou/právničkou/inženýrkou). K „melting pot“ se ovšem pojí i povinnosti chodit na „cizineckou“ (pokud tedy ještě české občanství nemáte), tehdy ještě se sídlem na Bohdalci. Kafkovský mikrokosmos. Vzpomínám si na to dost matně, nepamatuju si už, co všechno jsme tam s tátou absolvovali za byrokratické prostocviky, ale co ve mně zůstává, je to nekonečné čekání, které jsme si v přeplněné chodbě krátili spolu s jinými „cizinci“ zpíváním, hraním her, povídáním… Nezáleželo na tom, že jsme každý mluvili jiným jazykem, byli jsme všichni na jedné lodi, měli jsme společný cíl. Nejkrásnější bylo období před vánoci, to jsme si zpívali české koledy a předávali si cukroví.

Když na mě dolehne tíha městského mumraje a všeho hemžení – dříve k tomu patřilo i obíhávání úřadů a stres z Bohdalce, nasadím tenisky a běžím si vyvětrat hlavu do Prokopáku. Začínám od stanice metra Hůrka, kde už po výstupu z vestibulu směřuju lehkým klusem k Albrechtově vrchu, což je malý kopeček schovaný nedaleko osady s kozami tyčící se na meandrovitě stáčeným Prokopským potokem. Vždycky se tu na vršku protáhnu a užívám si výhled na přilehlou krajinu, ale míhající se běžci pode mnou mi vždycky připomenou, je tady trasa ještě nekončí. Prokopským údolím bežím přes nevyšlapané cesty a nepřestávám klusat, dokud před sebou nevidím vodárenskou věž – to už vím, že jsem v cíli, tedy na vrchu Děvín. Odtud se mi naskýtá výhled na metropoli jak z pohlednice. A já oddechuju, protahuju namožené svaly a hlavou mi běží jen to, jak jsem vděčná za to, že tu můžu žít. Když se mě někdo zeptá, kde je moje doma a kde se cítím „mezi svými“, chvilku přemýšlím. Odpověď je ale jasná – domov je tam, kde vám naservírují dobrý phočko a k tomu vám načepujou bezkonkurenčního kozla.

 

Autor článku: Tran Hong Van

cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ