U Rybářky

U Rybářky

Romská hospoda

Kromě Arbesova náměstí a bytů jednotlivých členů komunity byly dalšími místy setkávání také restaurace a hospody. Romové měli na Smíchově „svoje“ hospody. V některých si sami organizovali romské zábavy (U Rybářky, U Zeleného stromu) s účastí romských muzikantů. Hospodu U Zeleného stromu v Košířích dokonce, vedle dalších podniků, provozovala jedna z pamětnic, Božena Virágová. Monika Grundzová vzpomíná, že z Arbesova náměstí se chodilo do hospody U Rybářky v Zubatého ulici nebo do hospody Pod Lipami přímo na Arbesově náměstí:

Na rohu jsme měli tu naši romskou hospodu, tam jsme chodívali takových dvacet let, do téhle hospody. Byla to romská hospoda. To člověk řekl „U Rybářky“ – a lidi už: „Jo, víme, kde to je.“ Ale chodili tam s náma i gadžové, jako ti stálí zákazníci. A nevadilo jim, že jsme Romové. S chlapama tam hráli karty, nedělali žádné rozdíly, to tehdy nebylo. Teď Romy už nikam nepouštějí. Nemůžeme si dovolit jen tak někam jít do hospody. Čtyřicet let jsme na Smíchově chodili na ten Arbesák, do parku. Asi tři nebo čtyři hospody byly na tom náměstí. Ta [naše] hospoda se jmenovala Pod Lipami. Tam Romové normálně chodili, chlapi na pivo, nebo jsme se tam chodili najíst, protože tam moc dobře vařili. Posedět si. Teď vám normálně veřejně klidně řekne: „Ne, Cikány neobsluhujeme!“ – a jdeme. Leda k Vietnamcům, tam ještě můžeme. Tam nás pustěj. Ale do české hospody? Nemáme šanci. A když, tak už to musí být jako ze známosti.[1]

[1]A pro rohos amen sas oja romaňi hospoda, tam phirahas oďa, and’oja hospoda. Oda sas romaňi hospoda. Ča phenenas gadženge: „U Rybářky“ – „Jó, víme kde to je.“ Aľe the gadže amenca phirnas oďa. Jako stálý, ola stala zakazňika oďa sas, tiš. A na vaďinlas lenge, že Roma. Avka le muršenca hrajinnas o karti, prostě nedělali žádný rozdíly, oďa na sas. Kanake imar Romen ňikhaj na mukhen. Naši peske dovoľinas varekaj te džan andre hospoda. Štiricet let na Smíchově, oďa, oda parkos Arbesovo, kaj phirahas. A oďa trin nebo štar hospodi. Na tom náměstí. A ta hospoda se jmenovala Pod Lipami. Oďa normálňe phirahas o Roma. O murša pro pivos nebo oďa mište tavnas, phirahas oďa te chan, kavka. Posedět si. Akanake normálňe veřejňe tumenge phenla: „Ne, Cikány neobsluhujeme!“ – a jdeme. Normálně kam ještě můžeme, k Vietnamcům. Tam nás pustěj. Ale čechika hospodi – nemáme šanci. A když, tak to musaj vareso už znamo. (rozhovor s M. Grundzovou, 15. 7. 2014)
Texty o životě Romů v poválečné Praze by nevznikly bez spolupráce s romskými pamětníky z Prahy. Se všemi z nich jsme v průběhu několika měsíců nahrávali jejich vyprávění o historii jejich rodin, jejich příchodu do Prahy ze Slovenska a způsobu, jakým se v Praze v průběhu několika desítek let zabydlili. Těchto individuálních i společných setkávání se zúčastnili: Olga Fečová, Ladislav Goral, Monika Grundzová, Božena Virágová a další dvě pamětnice, které se rozhodly zůstat v anonymitě. Vyprávění probíhalo z drtivé většiny v romštině, která je pro tyto pamětníky jejich rodným jazykem. Všem jim děkujeme za důvěru a ochotu se s námi o svoje vzpomínky podělit. Věříme, že jejich vyprávění bude pro návštěvníky stránek stejně poutavé, jako bylo pro nás. Na realizaci rozhovorů a tvorbě textů se podíleli Romana Hudousková a Jan Ort, pod vedením Heleny Sadílkové (Seminář romistiky KSES FFUK – www.romistika.eu).
Autor článku: Jan Ort
[contact-form-7 404 "Not Found"]
cs_CZ
en_GB pl_PL de_DE cs_CZ