20.-30.léta

Město tří kultur? Praha ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století Různorodost městského obyvatelstva  Praha nebyla jedním z těch středo- a východoevropských měst, jež se vyznačovaly vysokou mírou etnicko-kulturní, jazykové a náboženské různorodosti. Podíl německy mluvícího obyvatelstva se pohyboval na začátku 20. století okolo pěti procent, stejně tak i podíl obyvatelstva židovského. Praha – kdysi význačné evropské centrum židovské kultury, v raném novověku nazýváno Ir waEm be Jisraʼel (město a matka Izraele) – byla na přelomu 19. a 20. století jenom jedním z mnoha míst s malou, i když ještě pořád významnou židovskou menšinou. Přesto mělo židovské osídlení v Praze dlouhou tradici, stejně jako německy mluvící obyvatelstvo. Velkou část 19. století byla Praha převážně německy mluvícím provinčním centrem. To se změnilo až ve druhé půli 19. století v důsledku nacionalizace městské společnosti podporované migrací v rámci zemí Koruny české. Více než polovina Pražanek a Pražanů žijících na počátku 20. století v české metropoli pocházela odjinud. Přistěhovalci přicházeli hlavně z česky mluvících oblastí historických zemí. Migrace ze zahraničí nesehrála v Praze výraznější roli – s výjimkou válečných uprchlíků, zejména židovských uprchlíků z Haliče a Bukoviny za první světové války, ruských emigrantů po revoluci v roce 1917 a politických a židovských uprchlíků z nacistického Německa ve 30. letech 20. století. I když uprchlíci byli z kulturního hlediska obohacením, v pražské společnosti většinou neměli lehké postavení. Zlatá slovanská Praha? Navzdory menší míře etnicko-kulturní heterogenity byl i pro pražskou městskou společnost konce 19. století charakteristický vysoký stupeň nacionalizace. Hlavní město Čech se stalo v druhé polovině 19. století nezpochybnitelným centrem českého národního hnutí, „zlatou slovanskou Prahou“, jak město počátkem 80. let 19. století nazval primátor Tomáš Černý. Němečtí liberální politici a intelektuálové zase vytvořili mýtus „německé Prahy“, podle něhož město vděčí za svůj kulturní a hospodářský význam v první řadě středověkým „německým“ přistěhovalcům. Avšak pokusů připsat městu „národní charakter“ přibývalo teprve od 80. let 19. století. Jedním z nejdůležitějších nástrojů nacionalizace se v této době stala sčítání lidu, jež se pokoušela nacionálně definovat obyvatelstvo podle údajně jednoznačného kritéria obcovací (později mateřské) řeči. Tvůrci statistik svým úsilím o co nejpřesnější evidenci pražského obyvatelstva vycházeli vstříc tužbám mnohých současníků po jednoznačné příslušnosti.  Pře českých a německých nacionalistů se kromě sčítaní lidu vedly o architektonické a umělecké artefakty a rovněž o názvy ulic, ba dokonce i o vývěsné štíty, jejichž prostřednictvím se pokoušeli kódovat městský prostor. V nacionalisticky vybičované atmosféře docházelo od konce 19. století opětovně k násilnostem a pouličním výtržnostem, které se soustřeďovaly v centrálně situovaných místech a vrcholily ke konci, resp. po první světové válce. Nezmizely ani po roce 1920, naopak, na přelomu 20. a 30. let, za úřadování primátora Karla Baxy, šovinisty, signatáře výzvy „Pro národní jazyk a národní kulturu!“ a dřívějšího antisemity neslavně proslulého během tzv. hilsneriády, dosáhly dalších negativních vrcholů.  Město kulturního zprostředkování Úplně jiným tónem se o několik let později vyjadřoval Baxův nástupce Petr Zenkl. Ve svém inauguračním projevu po zvolení za pražského primátora se v létě roku 1938 zabýval otázkou „soužití národností“ v Československu. Zenkl vyjádřil naději, že bude vystavěn „most mezi občany obou národností, jež v Praze vedle sebe žijí, málo se však navzájem znají“. Použil formulaci, která v dobových textech i ve vzpomínkách často provázela metafory „zdi“ a „ghetta“. Tato formulace jedinečným způsobem dokládá ambivalentnost česko-německého soužití. Za zintenzívnění kontaktů a čilou kulturní diskusi v Praze před a po první světové válce se však přímo i nepřímo zasazovali především intelektuálové – a mezi nimi hlavně překladatelé a spisovatelé. Jejich nejdůležitějším médiem byl tisk, hlavně liberální deníky Prager Tagblatt či Lidové noviny, ale i řada intelektuálních časopisů. Dnes takřka zapomenuté médium „dorozumění“ představoval například německojazyčný časopis Die Wahrheit vycházející v Praze v letech 1921–1938, který publikoval příspěvky o české a německojazyčné, židovské i nežidovské kultuře. Jeho cílem bylo strhnout „ty tak často nezdolatelně se jevící hradby a bašty předsudků“. Vedle novinářských aktivit organisovala redakce zejména v 30. letech například v pražské Městské knihovně částečně dvojjazyčné přednášky s německými spisovateli, kteří uprchli z nacistického Německa do Československa nebo jinam.  Výjimečná pozice mezi pražskými spisovateli a překladateli připadala bezpochyby Ottu Pickovi. Právě jemu věnovali kolegové k 50. narozeninám zvláštní vydání časopisu Die Brücke/Most, jehož úlohou bylo také úsilí o kulturní porozumění. Tento dvoujazyčný jubilejní sborník využili spisovatelé a překladatelé Max Brod, Otokar Fischer, Paul (Pavel) Eisner, Rudolf Fuchs a jiní na prezentaci své role kulturních zprostředkovatelů. Fischer ve svém moderním chápání role překladatele podtrhl, že „tlumočnictví“ neznamená jen překládat slova, ale má vždy také „poslání prostředkovatelské“. Z perspektivy konce, přesněji zničení historicky vzniklé multietnické pražské společnosti byly snahy těchto intelektuálů často posuzovány optikou ztroskotání. Místa každodenního setkávání a jeho hranice Zapomenuta, resp. marginalizována byla nezřídka i každodenní setkávání a kontakty uprostřed velkoměstského života. Kronikářem velkoměstského života ignorujícím jazykové a kulturní hranice byl především Egon Erwin Kisch, který pocházel z pražské židovské rodiny. Nezajímal ho jen vliv němčiny na češtinu resp. češtiny na němčinu v každodenní mluvě Pražanek a Pražanů. V jedné reportáži pro Prager Tagblatt o populárním pražském tanečním šlágru Točte se pardálové například ukázal, že participování na pražské velkoměstské kultuře bylo limitováno v první řadě sociálními, a ne etnickými omezeními. Jako přesvědčený levičák před „nóbl společností“ bavící se v centru jasně upřednostňoval maloměšťáckou kulturu pražských předměstí. I další dobové reportáže a zprávy v pražském denním tisku stejně jako četné vzpomínky Pražanek a Pražanů (zejména těch, kteří museli na podzim 1938 anebo později opustit své město) dokládají, že kina, divadla, koncertní sály a jiná místa každodenní zábavy a každodenního života obecně nebyla výlučně „česká“, „německá“ nebo „židovská“. O přístupu k těmto místům nerozhodoval jazyk, národnost či náboženství, ale sociální postavení, věk či pohlaví.  Více o tématu:  Ines Koeltzsch : Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch-jüdisch-deutschen Beziehungen in Prag (1918-1938). Oldenbourg: München 2012. Ines Koeltzsch, Michaela Kuklová, Michael Wörgerbauer(ed.): Übersetzer zwischen den Kulturen Der Prager Publizist Paul/Pavel Eisner. Böhlau: Köln/Weimar 2011 . Ines Koeltzsch: Antijüdische Straßengewalt und die semantische Konstruktion des ‚Anderen‘ im Prag der Ersten Republik, in: Judaica Bohemiae 46/1 (2011), 73–99. autor: Ines Koeltzsch historička