1933-1939

V květnu 1933 uprchli přední sociální demokraté přes Saarbrücken do Československa a unikli tak nacistickému pronásledování. V Praze založili exilovou organizaci SPD s názvem SoPaDe.

Němečtí sociálnědemokratičtí uprchlíci potřebovali právě z počátku, po příchodu do Československa, pomoc. Někdo se o ně musel postarat a zejména je ubytovat ve městě. Později šlo také o zprostředkování pracovních míst.

Hotel, vystavený v letech 1923–1924, sloužil později jako zotavovna československých veteránů z první světové války. Po roce 1933 zde byli ubytováni uprchlíci z nacistického Německa.

V dnešních Dejvicích bydlel v pražském exilu mezi lety 1933 a 1938 člen exilového vedení německých sociálních demokratů Erich Ollenhauer.

Po uchvácení moci nacisty v Německu byly tisíce lidí nuceny opustit svou vlast. Mezi nimi zejména přední politici, například předseda Sociálnědemokratické strany Německa Otto Wels.

Mnichovskou dohodou z 30. září 1938 byly německojazyčné oblasti Československa připojeny k nacistickému Německu. Mnohým sociálním demokratům a komunistům, kteří se nacistům postavili, nezbylo než utéct do českého vnitrozemí. Spolu s řadou židů a Čechů uprchli většinou do Prahy. Všichni si uvědomovali, že v Praze nebudou v bezpečí nadlouho. Tušili, že Hitler dřív nebo později zahrne do německého území i zbytek československého státu, což pro ně představovalo ohrožení na životě.

O získání víz pro sudetoněmecké uprchlíky se starala hlavně Britka Doreen Warriner, jež se ve své kanceláři ve Slezské snažila organizovat navazující cesty. Pár dní po příchodu německých vojsk 15. března 1939 prohledalo kancelář Doreen Warriner, zařízenou sociálnědemokratickou stranou DSAP, gestapo a zabavilo její obsah, včetně pasů uprchlíků.

V důsledku mnichovské dohody uprchlo mnoho sudetoněmeckých odpůrců nacismu, sociální demokraté i komunisté, Češi a židé z pohraničních oblastí Československa do bezpečného vnitrozemí, především do Prahy. Sudetoněmeckým sociálním demokratům bylo jasné, že nacisté dříve či později dorazí i do Prahy. Z tohoto důvodu se za podpory britských dobrovolníků organizovala emigrace do bezpečných cílových zemí. K nim patřily zejména Švédsko, Velká Británie (s pozdějším pokračováním do Kanady), Norsko a Belgie.